Skupina nejbohatších rodin světa zbohatla od loňského roku o 1,5 bilionu (1 500 miliard) dolarů, informuje Bloomberg. Je to jasný doklad toho že pro „blbou náladu“ opravdu není – jak varuje náš milovaný vůdce Petr N. Fiala – žádný důvod. Aspoň v rodinách, kterých se to týká.

Pokračuje tak dlouhodobý trend, který na začátku letošního roku zaznamenala britská charitativní organizace Oxfam ve zprávě z ledna 2023 Survival of the Richeset, čili Superboháči přežívají. Že jde o léta krize? Jak pro koho. Horní jedno procento se zmocnilo téměř dvou třetin veškerého nového bohatství od roku 2020.

Někdo to samozřejmě musí zaplatit, a tak v posledních deseti letech z každých 100 dolarů vytvořeného bohatství připadlo 54,40 dolarů hornímu 1 %. Na spodní polovinu lidstva toho pak pochopitelně zbylo míň, musela se spokojit s 0,70 dolaru. Když to převedeme do akumulovaného majetku, horní jedno procento za tu dobu získalo 74krát víc bohatství než dolní polovina lidstva.

Z toho plynou i reálné mocenské poměry ve světě, když nejbohatší jedno procento vlastní 45,6 % světového bohatství, zatímco nejchudší polovina světa má jen 0,75 %. Berte to z té světlé stránky: Když superboháč vydělá pětistovku (ani si toho nevšimne), vy máte na teplý karbanátek i s hromádkou hranolků a zelí (což hladovému neuteče). A když se budete víc snažit, aby mělo horní procento tisícovku, bude karboš i pro mámu. Píle, nikoliv závist to řeší!

Když ten okruh mocných trochu zúžíme, tak 81 miliardářů vlastní více než polovina světa dohromady. Ty miliardáře by měl znát každý jmenovitě, aby nenarazil. Pomůžu: Jeden z nich, indický miliardář Gautam Adani, do jehož portfolia patří energetické společnosti, zaznamenal v roce 2022 nárůst svého bohatství o 46 %.

Spousta světových filozofů a ekonomů, počínaje klasikem Friedrichem von Hayekem, tvrdí, že tak je to správně. Čím víc mají ti nenažranci peněz, tím víc musí přemýšlet, jak je utratit, a přicházejí tak na nejúžasnější věci, které obohatí celé lidstvo. Běžte se podívat na pražský Staromák, jaká je to nádhera. Kdyby tam žila chudina, vypadal by jinak (ale zase by byl bližší svému lidovému označení).

Britská charitativní Oxfam se věnuje tak pečlivě společenským nerovnostem, protože v Británii jsou největší z vyspělé Evropy. Kdybychom hledali nejextrémnější nerovnosti v celém vyspělém světě, pak jsou v USA.

K Británii se ještě vrátíme, teď aspoň krátce nakoukněme za velkou louži. Dva kalifornští profesoři ekonomie „francouzské školy“ Emmanuel Saez a Gabriel Zuckman se tomu věnují soustavně, a tak v knize The Triumph of Injustice (o triumfu nespravedlnosti) prezentují vývoj hrubého příjmu v zemi za období mezi lety 1978 (před neoliberální revolucí) a 2018 (před pandemií), jak jej nasbírali z neuvěřitelného množství nejrůznějších hospodářských a daňových statistik. Vytáhli z toho podíl horního jednoho procenta (černé puntíky) a dolních padesáti procent (prázdné kroužky), jak vidíme na následujícím grafu.

A hned je jasné, komu se ta neoliberální revoluce hodila. Horní jedno procento téměř zdvojnásobilo svůj podíl na celkových příjmech, když začínalo na 10 % a končilo na 20 %. Dolní polovina dopadla téměř zrcadlově opačně – začínala na 20 % a skončila na 12 %.

Britský projekt Centra pro ekonomickou výkonnost CEP na London School of Economics (financovaný Resolution Foundation) zjistil něco podobného. Ve studii Stagnation nation najdeme zajímavý graf, který dělí upravené příjmy, ořezané o extrémy, penzisty a náklady na bydlení, rozčleněné po pětiprocentních skupinách. Časová osa kopíruje britská volební období, někdy pětiletá, někdy čtyřletá. Ale tyhle detaily nejsou zajímavé, jako spíše odlišný vývoj pravého krajního sloupce každé 20členné skupiny, kde přírůstky příjmů horních 5 procent najednou uskakují ostatním. Od roku 1979, kdy nastoupila konzervativní premiérka Margareta Thatcherová, se vysokým příjmům mimořádně dařilo, když dosahovaly reálného růstu skoro o 40 %. Dnešní britské nerovnosti se vyhrotily právě v tomto období, a pak ještě krátce před Brexitem.

Roku 2010 už bylo všechno špatně a vývoj britských mezd zamířil pod nulu. Výsledkem je, že roku 2018 byly příjmy domácností ve Velké Británii o 16 % nižší než v Německu a 9 % procenta nižší než ve Francii, přestože ještě v roce 2007 byly vyšší než v obou těchto zemích. Studie shrnuje: „Stagnace je toxickou kombinací nízkého růstu a vysoké nerovnosti, která je zničující pro nízko a středně příjmové Brity.“

Cílem uvedené práce byla podpora projektu střednědobé strategie ekonomiky Británie do roku 2030, která právě vyšla pod názvem Ending stagnation. Je psána pro potřeby labouristů, kteří příští volby s velkou pravděpodobností vyhrají. Proto za jeden ze zdrojů pro financování rychlejšího hospodářského růstu považuje mimo jiné posílení daňových příjmů od nejvyšších plátců. Neměnily by se sazby 20 – 40 – 45 procent, ale snížila by se hranice pro horní pásmo na 100 tisíc liber ročně, zatímco efektivní zdanění běžných zaměstnanců by zůstalo stejné nebo nižší.